Olomoucká diecéze Církve československé husitské v minulosti a dnes

 V samých jejích počátcích řídily Církev československou provizorní grémia – pražský šestičlenný církevní výbor, složený ze čtyř duchovních a dvou laiků, který se pravděpodobně opíral o pomoc dočasného pomocného ústředí na Moravě se sídlem v Olomouci.
V Olomouci sídlila ode dne svého ustavení, tedy od schůze delegátů náboženských obcí, konané v listopadu roku 1920, i nástupkyně tohoto ústředí, Zemská rada starších. V jejím čele stanul na jaře následujícího roku volený biskupský administrátor, kněz Matěj Pavlík z Kroměříže. V srpnu roku 1921 se v Brně uskutečnilo za účasti 106 delegátů ze 68 náboženských obcí moravské diecézní shromáždění, které zvolilo novou diecézní radu, tvořící spolu s pražským ústředím zárodek jednotné organizace církve. Dosavadní moravská Zemská rada starších svoji práci ukončila. Jednalo se však stále jen o provizorní orgán, který potřeboval ke své legalizaci státní schválení náboženských obcí, jejichž delegáti jej volili. Protože další dvě české diecéze se řádně ustavily až v roce 1923, udávala v této době Morava nejen tempo procesu vznikání organizačních struktur nové církve, ale zároveň předbíhala právní kroky, které při legalizaci církve podnikaly státní orgány.  

Jako první se na Moravě začaly formovat náboženské obce na Olomoucku – ve Vacanovicích, Velkém Týnci a Olomouci. První státní schválení v roce 1922 však získaly jiné, též intenzivně se projevující obce ve Velké Bystřici, Litovli a Nákle. Ještě během téhož roku dosáhl počet státem schválených náboženských obcí dvanácti. Diecéze, která vznikla v Olomouci, se tak mohla konečně řádně ustavit již v listopadu roku 1922. Tehdy zasedali v kapli Komenia, v budově učitelského ústavu, zástupci prvních státem uznaných moravských náboženských obcí a zvolili jednak dvanáctičlennou diecézní radu, jednak svou volbou potvrdili v čele diecéze Matěje Pavlíka, který byl již před rokem dosáhl pravoslavného biskupského svěcení v Srbsku. Srbská pravoslavná církev poslala poté do Československa svého delegáta, biskupa Dositeje, aby se styky s Československou církví ještě více upevnily.

Situace nové církve ve Slezsku a části severní Moravy k němu přiléhající se však záhy zkomplikovala. Zástupci tamních náboženských obcí, shromáždění již koncem dubna roku 1921 na schůzi v  Národním domě v  Moravské Ostravě, zvolili sice rovněž Zemskou radu starších pro Slezsko a pohraniční Moravu, ta ale spadala pod diecézní radu v Olomouci, neboť společný sjezd delegátů náboženských obcí v srpnu roku 1921 počítal v celé církvi zprvu pouze se třemi diecézemi. Slezské a severomoravské věřící zastupoval v olomoucké diecézní radě radvanický farář Ferdinand Stibor. Takové řešení se však ukázalo být jen dočasné. Biskup Matěj Pavlík, užívající od doby svého vysvěcení Srbskou pravoslavnou církví jména Gorazd, začal totiž ve své diecézi propagovat po návratu ze Srbska vyhraněnou orientaci Československé církve na pravoslaví.

Protože chtěl získat Ostravsko pro své záměry, přetvořil tamější zemskou radu starších na svůj generální vikariát. Zemská rada starších pro Slezsko a pohraniční Moravu, chtějíc uniknout jeho vlivu, však požádala v září roku 1922 Ústřední radu církve o zřízení takového generálního vikariátu, který by byl podřízen přímo pražskému ústředí. Tento postup však podle státem již schválené církevní ústavy nebyl možný. Ústřední rada proto vyzvala věřící z Ostravska, aby vytvořili svou vlastní diecézi.

V listopadu roku 1922 zvolili delegáti všech do té doby zde ustavených náboženských obcí na schůzi ve Slezské Ostravě první samostatnou ostravskou diecézní radu a také správce diecéze, jímž se stal Ferdinand Stibor. Na své příští schůzi se tato diecézní rada ustavila a Zemská rada pro Slezsko a okolní (pohraniční) Moravu zanikla. Ústřední rada po té na svém zasedání v prosinci roku 1922 zahrnula do obvodu budoucí slezsko-ostravské diecéze Těšínsko, Opavsko s Hlučínskem a z přiléhající Moravy politické okresy Moravská Ostrava, Místek a Nový Jičín. Ferdinanda Stibora zvolilo první diecézní shromáždění v prosinci roku 1923 biskupem. Fara v Radvanicích se tak stala sídlem této nové organizační jednotky církve, která užívala názvu diecéze slezská i ostravská.

V průběhu roku 1923 se řádně ustavily dvě další diecéze i v Čechách, jak již bylo řečeno dříve. Biskup západočeské, tedy pražské diecéze byl zároveň patriarchou, proto ho volila jako biskupa – patriarchu celá církev. Stal se jím po volbě, která se ještě před zasedáním prvního sněmu v roce 1924 konala ve všech diecézích, tedy i v  moravské, dosavadní správce západočeské diecéze, dr. Karel Farský. Ten zároveň převzal ve své diecézi úřad biskupa.

Období „pravoslavné krize“ se uzavřelo po rezignaci biskupa Matěje Pavlíka – Gorazda na biskupský úřad v Československé církvi a po jeho odchodu z ní v srpnu roku 1924. Spolu s ním odešlo z  církve několik jeho nejbližších kněžských spolupracovníků a řada věřících. Následné vytvoření samostatné pravoslavné církevní organizace bylo korektním řešením jak pro Církev československou tak i pro Církev pravoslavnou.

Úřadující diecézní rada moravská na výzvu Ústřední rady rovněž rezignovala, aby umožnila nové ustavení diecéze. K tomu došlo na diecézním shromáždění, uskutečněném v srpnu roku 1924 v Brně, kdy byli zvoleni členové nové diecézní rady i olomoucký farář ThDr. Josef Rostislav Stejskal, rodák z blízkých Hostkovic, jako správce moravské diecéze. V březnu následujícího roku pak proběhla v náboženských obcích volba nového biskupa, jímž byl všude jednomyslně zvolen Josef R. Stejskal, uvedený slavnostně do svého úřadu na konci června roku 1925 opět na nádvoří Komenia v Olomouci. Vikariát pro západní Moravu se ustavil v Brně.

Československá církev začala pronikat i na Slovensko a Podkarpatskou Rus již od roku 1922. Obě tato území dostal do duchovní správy moravský biskup. Ustavení diecéze pro uvedenou oblast bylo schváleno církevním sněmem v roce 1931 s odkazem na úpravu církevní ústavy, ke zřízení slovenské diecéze však došlo až v  roce 1994 v tehdy již samostatné Slovenské republice.

Když za nacistické okupace po smrti druhého patriarchy Gustava A. Procházky v únoru roku 1942 nesměl být zvolen jeho nástupce, zůstal ostravský biskup Ferdinand Stibor správcem církve až do obnovení Československa v roce 1945. V moravské diecézi pocítily tíži změněných poměrů ty náboženské obce, které se ocitly v území zabraném nacistickou třetí říší. V ostravské (slezské) diecézi ztratila církev řadu náboženských obcí nejen říšsko-německým, ale i polským záborem. O potlačení slovenských náboženských obcí jsem se již zmínil.

Tyto ztráty byly nahrazeny až po válce. Nové náboženské obce tehdy znovu vznikaly nejen v  pohraničních oblastech Moravy a Slezska, dosídlovaných českými obyvateli z vnitrozemí, ale i v těch lokalitách moravské a slezské diecéze, kde k tomu byly vhodné podmínky. Dr. Josefa R. Stejskala, zesnulého v září roku 1946, na jehož skonu se zřetelně podepsaly předchozí kruté roky okupace, vystřídal v úřadu biskupa moravské diecéze ThDr. Bohumír Cigánek, rodák z Lipňan u Olomouce, který před svým zvolením působil jako farář na Zbraslavi u Prahy.

Od svého nástupu do biskupské funkce v Olomouci musel Bohumír Cigánek řešit nepřiměřené množství problémů, signalizujících střetávání politických sil před nástupem komunistické totality. Církev byla v té době na Moravě též významným společenským činitelem, ovlivňujícím veřejné mínění, a Bohumír Cigánek jako biskup pevného charakteru s výrazným národním cítěním a demokratickými zásadami, který se nenechal nikým manipulovat a mohl v tom smyslu ovlivnit postoje věřících, byl mnohým trnem v oku. Po únorovém převratu v roce 1948 proto nová totalitní moc usilovala o jeho diskreditaci. Protože biskupa Cigánka osobně bylo pro jeho odvážný postoj v době nacistické okupace a poctivost jen velmi těžké napadnout, zaměřila se totalitní justice na kriminalizaci nejbližších členů jeho rodiny. Tyto okolnosti spolu s dalšími problémy, vznikajícími při správě diecéze, vedly Bohumíra Cigánka k zásadnímu rozhodnutí. Pod velkým tlakem ze svého úřadu na jaře roku 1950 odstoupil.

Tvrdé důsledky vlivu komunistické státní moci byly záhy patrné ve všech sférách života i činnosti církví. Církev československá se musela v prvé řadě přizpůsobit poválečnému krajskému členění. V listopadu roku 1950 proběhlo v Brně ustavující diecézní shromáždění „nově zřízené diecéze pro kraj Brněnský a Jihlavský“, několik náboženských obcí se vyčlenilo ve prospěch Brna i z východočeské diecéze. Původní Moravská diecéze tak zmenšila území své působnosti, podle tehdejšího krajského rozdělení vzato, pouze na kraje Olomoucký a Gottwaldovský. V čele moravské diecéze se pak vystřídali biskupové František Sedláček a od roku 1956 ThDr. PhDr. František M. Hník, bývalý první děkan Husovy československé bohoslovecké fakulty. Následoval tak svého kolegu z fakulty, ThDr. Rudolfa Horského, který byl v letech 1951 – 1953 biskupem ostravské diecéze.

Morava a Slezsko nezůstaly ušetřeny ani následků další územní změny, která se jich dotkla v souvislosti se zřízením Severomoravského a Jihomoravského kraje v roce 1960. Dosavadní ostravská či slezská diecéze, v jejímž čele stál naposledy mezi lety 1954 – 1961 biskup Gabriel Chrobáček, byla poté v roce 1962 pod názvem „diecéze ostravsko-olomoucká“ spojena s diecézí olomouckou, kde v roce 1961 rezignoval na svůj úřad biskup Hník, když mu ve výkonu funkce zabránila vážná nemoc, podmíněná do značné míry i církevně politickou atmosférou té doby. Novým biskupem se stal v témže roce Leo Marceluch, který si však vymohl za sídlo diecézního ústředí znovu Olomouc. Název „ostravsko-olomoucká diecéze“ záhy zanikl a od roku 1963 dodnes se pro místní diecézi užívá pojmenování „olomoucká“. Pod brněnskou diecézi přešly od ledna roku 1962 náboženské obce z Prostějovska, Gottwaldovska a Kroměřížska.

Biskup Marceluch setrval ve svém úřadě dlouhou dobu. Do doby jeho episkopátu spadá jak období prchavých nadějí „pražského jara“, tak i dusivé společenské klima „normalizace“ sedmdesátých let minulého století. Když odcházel v roce 1988 do důchodu, zosobňoval symbolicky odchod generace, která byla právě s tímto obdobím a jeho totalitními metodami spojována.

Novým biskupem se po krátkém období provizorního řízení olomoucké diecéze správcem Miroslavem Šnyrchem stal v roce 1989 ThDr. Vlastimil Zítek, litoměřický farář a dlouholetý přednosta tiskového odboru Ústřední rady církve. Přes vyšší věk byl velmi činorodou osobností a ztělesňoval spojení s tou generací církevních pracovníků, která zrála v době nacistické okupace a zažila církev ještě v období jejího růstu. Jak již bylo částečně uvedeno, dr. Zítek nesl v období, bezprostředně následujícím po „sametové revoluci“, tíži několika významných církevních funkcí. Kromě olomouckého biskupství byl v letech 1990 – 1991 správcem Církve československé husitské jako celku a po jistou dobu i ředitelem úřadu Ústřední rady. Dr. Zítek vedl diecézi po téměř celá devadesátá léta minulého století.

Svůj úřad předával po nové biskupské volbě v dubnu roku 1999 absolutně první biskupce v českých zemích, Mgr. Janě Šilerové, která se stala v čele olomoucké diecéze jeho nástupkyní. V  biskupském úřadě byla Jana Šilerová znovu potvrzena volbou v roce 2006 i pro své druhé volební období.

Olomoucká diecéze dnešních dnů je tvořena třemi vikariáty s celkem 51 farnostmi. Duchovní správu vykonává asi čtyřicetičlenný duchovenský sbor posílený několika pastoračními asistenty. Olomoucká náboženská obec, jejíž činnost naplňuje životem budovu Husova sboru, má mezi těmito farnostmi čestné místo.   (podle brožury B. Kaňáka: Husův sbor v Olomouci, Olomouc 2007 ).